Váš příběh: Je čas na změnu

Jsem student střední školy. Bydlím na internátu, který má dobře vybavenou posilovnu, do které si chodím denně zatrénovat. Cvičím tři roky a už si nedovedu představit, že bych se bez toho obešel.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem, či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

---

Asi tak jako většina malých kluků jsem i já chtěl být jako nějaký silný a svalnatý akční hrdina z filmů. Ale bylo tomu právě naopak. Už ve svých sedmi letech jsem byl hodně obézní a také líný. Celé dny jsem trávil vysedáváním u televize a jedl jsem, což bylo nejen viditelné, ale také to s sebou neslo zdravotní problémy. Tyto problémy mě přiměly k tomu, že jsem začal chodit na fotbal, kam chodila většina kluků v mém věku, kteří ale, na rozdíl ode mě, byli hubení a zaručeně měli lepší fyzičku. Když jsem začal hrát, problémy se trochu zlepšily, ale pořád to nebylo ono. Fotbal jsem vydržel hrát zhruba čtyři roky, během kterých se ale nedostavily žádné úspěchy, žádné trefené branky, prostě nic, akorát výsměch ostatních hráčů. Po tomto období ponižování jsem se na fotbal vykašlal a opět se jenom válel a jedl. To mělo samozřejmě opět tragické následky. Stále dokola samá vyšetření u doktorů, kteří mi stále říkali: "Musíš zhubnout!" To mě deprimovalo. Přesto, že jsem neustále poslouchal tato slova, jsem s tím nic nedělal a jen jsem kynul.

Vše se ale změnilo o letních prázdninách, ihned po ukončení devátého ročníku základní školy, když mě kamarádi přemluvili, abych s nimi začal chodit cvičit. Vždy to byl můj sem a navíc jsem do toho nešel sám, tudíž nebyl důvod to nezkusit. Ještě teď si pamatuji ten první příchod do posilovny. Připadal jsem si tam jak v nějakém jiném světě a vůbec sem netušil, na co ty podivné stroje jsou. Než jsme se stačili převléknout, tak začali cvičit každodenní návštěvníci, kteří to už dobře znali. První věcí, kterou znal každý a kterou asi každý už někde viděl, byly bicepsové zdvihy. Všichni jsme naběhli ke stojanu s jednoručkami a zvedali směšné váhy. Náš první trénink zahrnoval tento jediný cvik. Druhý den byl dnem pokusů. Muselo to být směšné. Vidět se teď, tak se asi zasměju. Zřejmě to tak viděli i ostatní a proto, asi aby se na to nemuseli koukat, nám poradili, jak to máme správně cvičit a nabídli nám, že jestli budeme chtít ještě něco vědět, tak ať se klidně zeptáme. Toho jsme samozřejmě využili, protože je lepší se zeptat někoho, kdo to zná, než si ničit tělo. Dobrý byl také první zážitek na bench-pressu. Když bylo na každé straně naloženo pět kilo, my se pod tou tíhou klepali a měli co dělat, abychom to vrátili na stojan. Každodenním cvičením jsem strávil celé prázdniny a docela mi to pomohlo, zvedlo mi to sebedůvěru a také jsem měl konečně lepší postavu.

Po nastoupení na střední školu a také na internát jsem hned první den šel vyhledat v novém městě nějakou tu posilovnu, abych mohl pokračovat v tom, co mě bavilo. Posilovna tam samozřejmě byla, ale nebyla tam žádná parta cvičenců, prostě tam jel každý sám. Chodil jsem tam zhruba dva měsíce a pak mi kámoši z nové třídy řekli, že je ve městě oddíl boxu. To mě docela lákalo. Box byl docela změna, ale bavilo mě to. Kondičně boxovat jsem chodil každý den, díky tomu se mi povedlo zhubnout asi 12 kilo, což pro mě byl zázrak. Chodil jsem tam celý prvák a půlku druháku. Zbytek školního roku jsem chodil do té nepříliš oblíbené posilovny. Ale přežil jsem to.

Nyní chodím cvičit každý den a střídám to někdy s boxem. Musím říct, že jsem se sebou spokojen, ale mám v plánu se samozřejmě dál zlepšovat. Chci říct, že když o něčem člověk sní, tak ať se nebojí změnit svůj život. Konec konců, je přece náš.

---

---

 sdílet článek

Související články: