Váš příběh:
Jak jsem přišel k rozumu

Do posilovny jsem poprvé přišel jako člověk sportem zcela nedotčený, což se během několika let radikálně změnilo. Rozhodně to nešlo přímo a rychle, ale posilovna byla první věc, která mě donutila se hýbat.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem, či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

---

Nikdy jsem sportu příliš neholdoval. Tedy až do svých šestnácti let. Moje forma tehdy vypadala asi tak, že při 180 cm a 65 kg se mi podařilo mít slušnou vrstvu tuku a sílu slabší anorektické modelky. Teď by měla přijít ona pasáž o tom, že jsem se podíval do zrcadla, zhrozil se a začal se sebou něco dělat. Jenže já tehdy víc než do zrcadla zíral do obrazovky u World of Warcraft. A tak moje první setkání s železem nebylo z touhy líbit se dívkám ani získat si respekt okolí, ale z důvodu, že bratranec neměl s kým jít cvičit. A já jsem si řekl, že to alespoň vyzkouším.

Poprvé to pro mě jako pro sportem netknutého člověka byl značný šok. Jako každý jsem znal videa s chlapíky, kteří zvedají obří nálože železa. Jenže nikdy jsem si neuvědomil, jak to je vlastně těžké. Můj první pokus o bench-press dopadl vyrovnaným soubojem s prázdnou osou. Trénink byl tehdy silně chaotický. Než abych já mával se železem, tak spíše železo mávalo se mnou. Ovšem zvedat závaží byla ještě zábava. To pravé peklo přišlo druhý den. Bolest svalů mě zasáhla tak silně, že jen vstát z postele mi zabralo skoro půl hodiny. Celý den jsem si říkal, že tohle už opakovat nebudu, ale pak přišel další den a mně přišlo, že zvedání závaží je daleko zábavnější, než se by se dalo čekat.

A tak jsem začal cvičit. Chodil jsem sám a můj trénink se skládal z osvědčené kombinace - biceps a hrudník třikrát týdně. Tehdy mi na tom nepřišlo nic zvláštního. Cvičili tak všichni, a tak jsem si říkal, že to asi k něčemu bude, ale jak se dalo čekat, výsledky nebyly nijak zvlášť oslnivé, síla šla nahoru pomalu a o svalech se raději ani nezmiňuji. Asi po půl roce jsem si začal říkat: "Asi dělám něco špatně, vůbec to nejde nahoru." Začal jsem hledat na internetu více informací a během toho jsem narazil na Ronnie.cz. Teď by měl přijít "happy end" s tím, jak jsem se naučil pořádně cvičit, jíst, shodil většinu tuku, přibral dvacet kilo svalů a pochopitelně si dal všechno v životě do pořádku. Ovšem tak rychle to nešlo. Jako začátečník s velkýma očima jsem si řekl, že asi budu mít problém přibrat, tudíž budu ektomorf. Takže jsem se podle toho zařídil. Jedl jsem hodně sacharidů, ať už komplexních, nebo ne. Kardiu jsem se vyhýbal jako čert kříži (všude se straší tím, že to pálí svaly). Trénink jsem taky uzpůsobil - vzhledem k tomu, že všude byly proklamované silové rutiny, zvolil jsem upravený korte trénink. Jako správnému egoistovi mi pochopitelně "podseknout váhy" moc neříkalo, což vyústilo v paradoxní situaci, že jeden týden mě bolelo koleno, druhý záda, třetí rameno, čtvrtý kyčel, strečink pro mě představoval naprosto cizí slovo a další měsíc se koloběh opakoval. Dodnes nevím, jak se mi podařilo tuhle etapu přežít bez trvalých následků.

Tentokrát jsem si nemohl stěžovat na nedostatečný růst. Za půl roku jsem přibral dvacet kilo kvalitního sádla. Ironií bylo, že na základních cvicích jsem se zlepšil o stejný počet kil (moje tehdejší maxima při hmotnosti 90 kg byla: tlak 70 kg, tah 135 kg, dřep 90 kg). Ovšem vyjít schody představovalo těžkou výzvu. Postupně přišla krize, cvičení mě nebavilo, síla nešla nahoru a o nějakých viditelných svalech nemohla být ani řeč. Tak se to rok vleklo, do posilovny jsem šel jednou až dvakrát týdně, ovšem už jenom ze setrvačnosti. V nejhlubší krizi jsem ztratil motivaci až tak, že jsem začal cvičit čistě jen to, co mě bavilo. A najednou se zase vrátilo nadšení. Začal jsem se stravovat ne podle toho, co bylo ideální, ale podle toho, co mi vyhovovalo v kombinaci se zásadami výživy (tři kvalitní jídla denně a jeden až dva koktejly). Po dlouhém boji jsem objevil kouzlo aerobního tréninku a crossfitu (i když přizpůsobenému horším podmínkám). Začal jsem cvičit více druhů cviků, u všeho zlepšil techniku, přestal se honit za kilogramy a hlavně se naučil cvičit bez zbytečného hrocení.

A konečně jsem se pohnul kupředu. Shodil jsem podstatnou část tuku, zlepšil kondici a udržel sílu, ale největší zlepšení přišlo po stránce pocitů. Najednou mám výrazně víc energie. Cvičení pro mě už asi nikdy nebude středem vesmíru, ani ze mě nebude profesionální sportovec. Ovšem to není důvod se sportem v nejbližších čtyřiceti letech končit, protože sport není ani dřina, ani povinnost, ani utrpení, ale hlavně zábava.

---

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.