Jan Tománek: "Je jedno,
zda chodíš, nebo nechodíš."

Honza Tománek je mladý a inteligentní kluk jako každý jiný. Svůj zájem a volný čas vtiskl do sportu, a to ne ledajakého - věnuje se na vrcholové úrovni handbiku, jednomu ze současných parasportů. Je to jeden z těch lidí, které sice život smetl k zemi a oni už nedostali možnost znovu se postavit fyzicky na nohy, ale duševní silou, vůlí a odhodláním dokázali mnohem víc. Podobně jako Heřman Volf, Tomáš Suchý nebo Adéla Kolínská nepověsil svůj život "na hřebík", ale naopak začal žít naplno. Kolo provázelo Honzu Tománka od mládí, dávalo mu svobodu, pocit volnosti. Handbike, tedy kolo určené na ruční pohon, jej posunul mnohem dál, než by si byl kdy pomyslel. Shromáždil si okolo sebe tým odborníků a poradců, kteří jej v jeho závodní kariéře podporují a pomáhají mu. Posilovna, plavání, monoski a běžecké lyžování - to vše tvoří průpravu a trénink před soutěžemi mezinárodního charakteru na handbiku. Přejme Honzovi, ať se mu podaří splnit si své vytčené cíle.

Honzo, ty v současné době věnuješ všechen svůj volný čas sportu, který ti přirostl k srdci. Handbike a celkově vrcholový parasport se stal nedílnou součástí tvého života.

Ano, vrcholový sport skutečně zaplňuje většinu mého času, ale ve skutečnosti nejde jen o vlastní závodění a trénink, jak to na první pohled vypadá. Mnoho času strávím také zajišťováním a pokrýváním finančního rozpočtu. Pokud netrénuji, nebo se nevěnuji dalším činnostem spojeným se sportováním, snažím se studovat VŠ a realizovat některé své projekty.

Jaká byla tvoje cesta k handbiku?

Během rehabilitace po úraze jsem měl možnost plavání, posilování, ale tyto indoorové aktivity mě nenaplňovaly. Chtěl jsem pohyb v přírodě, dynamiku, akci. Když jsem se dozvěděl o možnosti ježdění na handbiku, tak jsem se během krátké doby snažil zjistit maximum informací. Domluvil jsem si testovací jízdu a bylo rozhodnuto!

Kdybychom se ještě vrátili k tomu zlomovému okamžiku, který tě vlastně „připoutal“ na vozík - co se tenkrát stalo?

Na konci října 2002 jsem šel spolu s kamarádem z fotbalového tréninku z vedlejší vesnice a srazilo nás auto. V inkriminovaném místě bohužel nebyl ani chodník, ani stezka pro chodce, tudíž jsme museli jít po kraji vozovky. Šli jsme po levé straně, jak by chodci měli jít, ale vozidlo, které předjíždělo, nás oba smetlo. Kamarád na místě zraněním podlehl a i můj stav byl poměrně vážný. S těžkým otřesem mozku a krvácením do mozku a s frakturami dolních končetin jsem byl transportován helikoptérou do nemocnice. Po několika dnech strávených v péči lékařů na ARO se u mě rozvinul spinální šok a následně jsem ochrnul. Vzhledem k předchozímu poranění mozku jsem byl většinu času udržován v umělém spánku a na funkční poranění míchy se přicházelo postupně. Nechci polemizovat „co by, kdyby“, pro mě je podstatné, jak je to teď. Míšní léze v úrovni Th 10/11 a postkontuzní ložiska u obratových těl Th 7 a 9.

Jak jsi vnímal situaci bezprostředně po úraze?

Bezprostředně po úraze jsem strávil 3 týdny na ARO, během kterých si nepamatuji téměř nic. Postupem času jsou výpadky paměti menší. Zpočátku jsem si nepřipouštěl variantu, že nebudu chodit, a i lékaři nebyli příliš skeptičtí. Bohužel poškození míchy způsobené otokem se stalo natolik zásadním, že už jsem se na nohy nepostavil. Zpočátku mě nejvíce tížil pocit nejistoty. Věřil jsem, že když budu pilně cvičit a rehabilitovat, podaří se mi všechno změnit. Uplynul rok a můj zdravotní stav nezaznamenal žádný progres a už i lékaři přestávali být optimističtí. Měl jsem pocit, že mi život v té době tak nějak „utíká mezi prsty“, že směřuje někam jinam, než bych chtěl.

Studoval jsi střední školu. Vrátil ses po úraze do školy?

Zpočátku jsem měl různé odklady kvůli zdravotním problémům a do školy jsem se postupně vracel. Po dokončení druhého ročníku jsem se rozhodl změnit školu a přešel jsem na gymnázium do Prahy. Důvodů bylo pochopitelně víc, ale rozhodujícím faktorem bylo kombinované studium a individuální studijní plán.

Někdy mám pocit, že jakmile spousta lidí vidí nějakého člověka s handicapem, ať už na vozíku, s protézou, nebo třeba zrakově postiženého, tak najednou neví, jak se k němu má chovat, ačkoli je to jinak člověk naprosto stejný jako oni. Jak třeba u tebe vnímalo okolí, když tě pak viděli na vozíku?

Nejbližší rodina mi byla vždy oporou a úraz na tom nic nezměnil. Ze strany přátel to bylo různé. Většina mě brala naprosto v pohodě. Prostě je jedno, zda chodíš, nebo nechodíš. Ale mnoho lidí pak třeba nevědělo, jak se ke mně mají chovat, a s některými lidmi jsem se i trochu oddálil.

Mimochodem, docela by mě zajímalo, na kolik korun přibližně vyjde pořízení handbiku?

No, moje první kolo stálo nějakých 130 tisíc korun, což je pro běžného člověka úplně šílená částka. Díky rodině, která mě podporovala, se mi podařilo vlastní handbike pořídit. V současné době závodím na švýcarském karbonovém speciálu, jehož cena přesahuje 200 tisíc.

Jaký moment je pro tebe v tvojí sportovní kariéře nejdůležitější?

Za takový svůj mezník považuji rok 2004, kdy jsem se účastnil prvních závodů. Byl to pro mě obrovský vnitřní stimul. Postupem několika let jsem spolu s mým trenérem, panem Radovanem Šabatou, optimalizoval trénink. Na konci roku 2009 jsem navázal spolupráci s výživovým poradcem Ing. Petrem Havlíčkem, protože jsem potřeboval shodit přebytečné kilogramy. O rok později jsem začal spolupracovat s trenérem a fyzioterapeutem Mgr. Martinem Šťastným. Od roku 2010 se u mě už dá mluvit o vrcholové aktivitě, zprofesionalizoval jsem svůj přístup a v mé činnosti mi pomáhá tým odborníků. Během loňského roku se tým poradců rozrostl i o mentálního kouče, kterým je Daniel Landa.

Kolik jsi tenkrát musel shazovat?

Bylo to něco přes 10 kilo, což je na vrcholového sportovce docela dost. Hodně mi pomohla optimalizace stravy, ale rozhodující bylo, že jsem zvýšil kalorický příjem. Vlivem úrazu jsem měl zpomalený metabolismus, který se nám podařilo znovu nastartovat, a váha šla rychle dolů. Nakonec jsem shodil 18 kg a dokonce se dostal pod optimální váhu. Optimální váha je ale vypočítávána pro zdravého člověka a nepočítá se s nefunkčními dolními končetinami, tudíž s úbytkem svaloviny.

Jak cvičíš teď? Používáš nějaké speciální postupy v posilovacím tréninku? Máš nějaké osobní rekordy?

Začal jsem se věnovat tzv. core tréninku. Spolu s kondičním trenérem se snažíme působit na svalové dysbalance, ke kterým dochází jednostranným zatěžováním spojeným s vrcholovým sportem, ale i vlivem vlastního handicapu. Vhodným cvičením se je snažíme kompenzovat a působit na ně. Při vlastní silové přípravě nepoužíváme nějaké odlišné postupy, které by se lišily od zdravé veřejnosti. Zaměřujeme se na ty svalové partie, které jsou pro mě při sportu prioritní. Osobní maxima eviduji, abych zachytil progres a smysluplnost přípravy. Momentálně zvednu na bench-press 85 kg a ve shybech cvičím série 4krát 15 opakování.

Jak vypadá taková zimní příprava Honzy Tománka?

Zimní přípravu mohu obecně rozdělit do tří bloků - na regenerační období po sezóně, nespecializovanou zimní přípravu a již specializovanou část. Pro první období je charakteristické plavání, balneo procedury, kompenzační cvičení, vše na podporu regenerace a revitalizace organismu. Druhé období je charakteristické variabilitou prostředků užívaných k rozvoji aerobních i anaerobních předpokladů. Kombinuji plavání, posilování, běžecké lyžování, tenis, sjezdové lyžování na monoski. Specializovaná část je již zaměřena na cílenou přípravu se specializací na handbike. Zpravidla v závěru zimy odjíždím na tréninková soustředění na Mallorcu či Lanzarote.

Kolik kilometrů ujedeš na handbiku přibližně za rok?

Vždy záleží na struktuře sezóny a počtu plánovaných startů, ale v průměru je to 10 - 12 tisíc kilometrů.

Mohl bys ve stručnosti přiblížit, co má takový mentální kouč na starosti?

Specifické metody působení na psychiku závodníka. Zvládání předstartovních stavů a vyrovnávání se s maximálním zatížením v závodě i tréninku.

A pomohl ti? Splnil tvá očekávání?

Ano pomohl a troufnu si říci, že předčil má očekávání. Největší význam vidím ve zvýšení efektivity tréninkového procesu, ale i ve vlastním závodě principů mentálního koučingu využívám.

Myslíš, že veřejnost chápe parasport jen v souvislosti s charitou?

Domnívám se, že ano. Vzhledem k vysoké finanční náročnosti kompenzačních pomůcek a sportovního vybavení je pochopitelné, že začátky handicapovaných sportovců jsou často spolufinancovány prostřednictvím charity či nadací. Co si myslím, že je pro vrcholový sport fatální, je špatná informovanost veřejnosti. Spousta lidí netuší, že existuje i vrcholová forma parasportu, která nemůže být spojována s charitou. Na této úrovni je financování v rukou sponzorů a investorů, podobně jako v profesionálním sportu zdravých. Ale právě špatná informovanost se negativně odráží na přísunu financí do vrcholového parasportu.

Kolik aktivních handbikerů je u nás v republice?

Pokud se budeme bavit o pravidelných účastnících Českého poháru handbike, tak je to okolo 25 - 30 jezdců.

Až dokončíš studium na vysoké škole, čemu by ses chtěl věnovat?

V úvodu našeho rozhovoru jsem zmínil, že kromě sportu se snažím realizovat vlastní projekty, které by se v budoucnu mohly stát zdrojem mého příjmu. Během loňského roku jsem rozjel projekt HTR (Handbike Technology Revolution). S týmem odborníků a spolupracovníků vyvíjíme karbonový speciál pro závodní použití. V tuto chvíli máme za sebou úspěšné pevnostní zkoušky a v budoucnosti bychom rádi vstoupili na trh.

Honza Tománek - fotogalerie

Honza Tománek - zimní příprava 2009