Jméno: |
Jiří Horký |
Datum narození: |
19. 12. 1940 |
Znamení: |
kozoroh |
Bydliště: |
Praha |
Sport: |
kulturistika |
Pana Horkého si možná pamatujete z jeho pravidelné rubriky v Muscle and Fitness, která se v časopise objevovala v letech 2008 - 2009 a jmenovala se S úsměvem na rtech s Jiřím Horkým. Tam bývalý úspěšný kulturista vyprávěl humorné historky ze svého kulturistického života, vzpomínal na ty, kteří nechali svůj otisk v historii kulturistiky, ale z nichž už někteří nejsou mezi živými a vyjadřoval se také k různým tématům souvisejícím s tímto sportem.
A jelikož jsme chtěli, aby se pan Horký podělil o své barvité vzpomínky z dob, kdy u nás byla kulturistika ještě v plenkách, i se čtenáři Ronnie.cz, usedli jsme s ním ke stolu, probírali se starými fotografiemi a poslouchali...
Pane Horký, máte pestré životní zkušenosti, věnoval jste se vzpírání, kulturistice a poznal jste také svět divadla a filmu. Se kterou z těchto činností jste začal nejdříve?
Začínal jsem po vojně jako vzpěrač. Před vojnou jsem chvíli jako dorostenec plaval a měl jsem docela dobré výsledky, ale po vojně jsem si řekl, že bych spíš zkusil něco z atletiky. Koketoval jsem s různými disciplínami, byl jsem dost univerzální, ale pak jsem přišel do Naftových motorů Smíchov, kde mi řekli: „Tady můžeš začít vzpírat.“ A tak jsem začal.
Tam byl nějaký oddíl?
Byl tam vzpěračský oddíl, do kterého jsem se zařadil, ale současně jsem si odskakoval k Heřmánkovi a Malíkovi boxovat. A ti mi říkali: „Vykašli se na vzpírání, to je dřina a ty máš skvělý kryt...“
Čemu jste dal nakonec přednost?
Byl jsem váhavý střelec, ale nakonec to vyhrálo vzpírání, i když později, když jsem dělal trenéra v Domě kultury těla na Klárově, jsem měl dost přátel i mezi boxery, jelikož tam přišel se svým ringem Rosťa Vosička.
Jak jste se propracoval od vzpírání ke kulturistice?
To se začali objevovat lidé, kteří začali rozvíjet kulturistiku, konkrétně to byl třeba Zdeněk Marek, profesor Emil Müller, Vojtěch Fiala, František Bulva a mnoho dalších. A tak začaly vznikat vedle vzpěračských také první kulturistické oddíly.
Neměli vzpěrači na kulturisty ze začátku tak trochu pifku?
Ne, vzpěrači byli milionoví a navíc byli lidé, kteří se věnovali kulturistickému tréninku a současně také vzpírali tak jako já. To jsme měli třeba v sobotu vzpěračské závody šestičlenných družstev a v neděli jsme ještě jeli na závody v kulturistice.
1974 - Jiří Horký (vlevo) se švýcarským závodníkem
Po jak dlouhé době kombinovaného kulturistického a vzpěračského tréninku jste se zaměřil čistě na kulturistiku?
Zhruba po dvou a půl letech. Už mě totiž nebavilo být stále ve váze do 75 kg. Začal jsem se tedy věnovat naplno kulturistice, dbal na životosprávu i řádný trénink a váha začala lézt nahoru. Dá se říct, že v dobré formě jsem byl již kolem 92 - 93 kg. Později na mistrovských soutěžích už jsem měl tak 102 - 103 kg a když jsme se potkali s Lojzou Pekem, měl jsem obvykle o dvě až tři kila víc než on. Jenže on byl dobrý. Ne dobrý. On byl ve té době výjimečný!
Zůstala bych ještě chvíli u začátků kulturistiky v Čechách. Odkud jste v prvních letech čerpali vědomosti o kulturistice a kulturistických metodách? Jak se to tehdy dělalo?
Dělalo se to živelně. Každý, kdo přišel s něčím novým, říkal: „Tohle je zaručeně dobré, tamto bylo špatné.“ Byla to doba hledání a tápání, dokud se nezačali objevovat lidé zvláště ze Slovenska, kde byli o něco napřed, a ti do toho vnesli nějakou metodiku. Pamatuji se také, jak jsme stáli frontu v polském informačním centru na Václaváku, abychom dostali polský časopis Sport pro všechny (Sport dla Wszystkich) a tam byly věci, to jsme koukali! Nebo když někdo přijel z venku a propašoval Ironmanna, nebo Muscle and Fitness, to byly záhady, to byly tréninkové metody!
Existoval v té době nějaký český časopis, kde se objevovala kulturistická tematika?
Byl tu Trenér a cvičitel, později vycházely články o kulturistice i ve Stadionu a jiných publikacích. Zájem o kulturistiku rostl a časem se stala takovou atrakcí, že na soutěž ve vzpírání přišlo třeba 30 lidí, ale když byla kulturistika na Střeleckém ostrově nebo v Radiopaláci, nevešli se lidé do sálu.
Tomu se s ohledem na počet diváků na dnešních kulturistických soutěžích ani nechce věřit. Byla pro vás i tahle obliba kulturistiky motivací věnovat se právě tomuto sportu?
Tak s ohledem na to, kolik člověku bylo a že se chtěl ukázat, to také sehrálo svoji úlohu. Neříkám, že u všech, ale bylo to prostě období, kdy kulturistika šla nahoru, a přestože to byla vlastně filozofie převzatá ze západu, nikdo jí příliš neházel klacky pod nohy. Jak jsem už ale říkal, ze začátku bylo mnoho tápání a hledání. Například při prvních kulturistických závodech byla součástí kvalifikace také silová disciplína, a to buď dřep, bicepsový shyb, nebo bench-press. Takže kdo měl třeba nádhernou figuru, ale neměl sílu, byl bez šance. Postupem času se silová část odbourala a kulturistika se stala čistě estetickou záležitostí. Současně se cizelovala soutěžní pravidla, měnily se kategorie váhové i výškové...
Jak to vypadalo s vybavením posiloven, dá-li se prostorám, které jste měli k dispozici, již takto říkat?
Měli jsme kulaté sokolské činky, o olympijskou činku jsme se museli podělit se vzpěrači. Když se vyrobila lavička, říkali jsme jí hrdě Weiderovka, i když to byl to paskvil. Kladky na způsob kladkostrojů tu nikdo nedělal, první pokusy pocházely od profesora Emila Müllera, který nechal v dílně v Nymburce vyrábět také lavičky a legpressy, ale byl o to takový zájem, že se muselo dlouho čekat - „Takže chceš legpress? Dobře, bude hotový příští rok na jaře.“ První lepší nakládací jednoručky byly také domácí výroby. Kdo neměl materiál a doma soustružníka, neměl nic.
Ben Weider při své návštěvě ve společnosti Olgy Havlové
Jak jste mohli s tak minimálním vybavením rozvíjet všechny svalové partie?
Tak bylo to s větším úsilím, ale stejně se dnes potvrzuje, že všechny špičky neudělaly figuru na strojích, ale s činkami. Základem našeho tréninku byly dřepy na nohy, hrazda na záda, bench-press na prsa. Jenže pak se zjistilo, že nestačí jen mít hrudník, ale že musí být také nějak vytvarovaný a vykreslený a toho se docílí tak, že se bude cvičit i na šikmé lavici, bude se dělat bench s úzkým úchopem, s širokým úchopem, pullovery, rozpažování atd. Nebo že záda jsou spodní a vrchní a to se musí také rozdělit. A teď jsme zjistili, že je tolik svalových skupin, že se to za tři tréninky v týdnu nedá stihnout, takže jsme začali trénovat 4x - 5x týdně, později i 6x týdně a s Petrem Zradičkou jsme dokonce před závody zkoušeli i dvoufázové tréninky. Ale to bylo náročné a delší dobu neudržitelné. To člověk trénoval hodinu před prací, hodinu a půl po práci...To jsme jednou byli s Petrem cvičit po práci a on jel v přízemí rozpažování a já v patře cvičil na stroji a poslouchal, jak Petr dole bouchá činkami. Najednou ale bylo delší dobou ticho, tak jsem se tam šel podívat a Petr ležel na lavičce, měl rozpaženo a dřímal. Ale když jsem mu chtěl činky odebrat, nechtěl mi je dát. (smích) Trénovalo se prostě se zapálením a třeba takový Petr Stach, ten trénoval opravdu na doraz. Ten byl také prvním kulturistou u nás, který pojal trénink profesionálně.
Ke kulturistickému tréninku patří neoddělitelně i správná strava. Jaké jste tehdy měli povědomí o tom, co máte jíst?
Věděli jsme, že potřebujeme bílkoviny, tak se jedlo hodně tvarohu, pilo se mléko a k tomu
se baštila červená a zelená Stimula a obilné klíčky.
Červená a zelená Stimula? Co to bylo?
To byla potravina na bázi ovocných cukrů, jedna byla s hroznovým cukrem, druhá bez. Také jsme si chodili pro pivovarské kvasnice, které byly k dostání jen v lékárně. Pak se nám doneslo, že je potřeba při tréninku pálit nějaké cukry, a tak sparing přišel s tím, že bude mít levně čtvrt litru medu. Jak my se o tu láhev medu prali! Jednou jsem při závodech vyhrál pikslu proteinu a pomalu jsem nevěděl, co to je. Bylo mi řečeno, že jsou to pilulky na svaly a že jich mám brát 10 - 15 denně. Já bral ale jen 3 - 4 denně, aby mi dlouho vydržely. (smích)
Jenže my to tenkrát neznali. Zato dnes je doplňků sportovní výživy tolik, že se v tom člověk ani neorientuje.
No vida a vy jste to zvládli i bez nich, jen na tvarohu. Kdo trénuje, chce mít srovnání s ostatními. Pamatujete si na nějakou první kulturistickou soutěž u nás?
První soutěž v Praze byla tuším někdy mezi lety 1962 - 1964, uspořádala ji Olympia Praha a zúčastnilo se jí asi pět oddílů. Slováci byli v tomhle o něco před námi, tam tou dobu dělal Višný již druhý, nebo třetí ročník kulturistické soutěže. My jim ale brzy šlapali na paty a Juraj Višný se nechal slyšet, že když se dověděli, že bude v jejich kategorii Horký a Jurenka, trénovali co to dalo. Jenže my jsem tam tehdy s Honzou Jurenkem vybouchli, ale brali jsme to s humorem a já Honzovi říkal: „Honzo, ale ve víně se pro to utápět nebudeme.“
Medaile ze soutěže Sandow konané v Mariánských Lázních v r. 1966
A příště jim to nandáme!
I to se stalo, že jsme je ohrozili, a to dokonce na takové prestižní soutěži, jakou byl Sandow v Mariánských lázních. To byla největší a nejlepší soutěž u nás. Luďkovi Noskovi se podařilo přenést závody do městského divadla a to bylo něco!
To musel být pro všechny závodníky zážitek.
Ano, ale jen tak někdo se tam nedostal a byla velká pocta tam závodit. Sandowáci si vybírali, koho si na závody pozvou, a já měl tu čest tam závodit a působil jsem tam i jako rozhodčí. Na Sandow už jezdili i pozvaní závodníci ze zahraničí, i když byl někdy problém je tam dostat, nebo, pokud byli profíci, legalizovat to, aby mohli veřejně vystoupit. Jednou se dokonce podařilo dostat na Sandowa známého zpívajícího kulturistu Ricky Wayna, který vedl v Anglii hudební žebříčky, a vidět ho byl opravdový zážitek.
Ve druhé části rozhovoru se dozvíte nejen to, jak pokračovala sportovní kariéra
pana Horkého, ale také jak začalo jeho herecké období.