Váš příběh:
Sport - životní posedlost

Studuji posledním rokem (doufejme) na obchodní akademii, což v tuto dobu znamená hodně učení, takže musím být trošku kreativnější ohledně mé časové organizace, ale kdo z nás by si neudělal čas na posilovnu?!

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem, či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

A jak to všechno začalo? Již od útlého věku jsem byl "nucen" k široké paletě sportů svou nekompromisní, milující a v té době také svobodnou maminkou, která, když nepracovala, věnovala se svému jedinému synkovi a snažila se mu nahradit otce, který nebyl zrovna vzor ctnosti.

Ve čtyřech letech jsem byl doslova vhozen do bazénu, protože maminka usoudila, že strach z vody se musí vymýtit hned od kořenů a že taková nehodná vlastnost nebude v naší rodinné jednotce tolerována. Nicméně, přes můj prvotní odpor mě tento sport doslova pohltil. Mé nadšení po tréninku v plavání si má milovaná maminka vysvětlovala tak, že mi tam nedávají moc zabrat, a rozhodla, že mě přihlásí ještě na fotbal, ping pong a pošle mě na sportovní školu. Každý den jsem se těšil, jak skočím do bazénu a zaplavu pár kilometrů, a to, že jsem v úterý a ve čtvrtek musel odcházet dřív, abych stihnul ještě fotbalový trénink, mi tu radost kupodivu nesnižovalo a energii taky ne (zlaté "mládí").

Jak každý ale jistě ví, nic dobrého netrvá věčně. Pro mě to v tomto případě znamenalo posun o cca 300 km dál - na Slovensko, protože maminka si musela najít přítele na své dovolené a přítel byl, aby té smůly nebylo málo, profesionální hokejista, takže by asi těžko přišla hora k Mohamedovi... A tak jsem byl v 11 letech nucen každý den v 5 ráno nasednout na autobus, na vlak, jet asi 100 km přes hranice, učit se ve škole a vrátit se asi v 5 večer. Nemusím snad ani psát, jak mi tohle "trajdání" vzalo pěkný kus energie a o nějakém sportu jsem nechtěl v tu dobu ani slyšet. Nemohu si dovolit tvrdit, že toto životní období mi nic nepřineslo, ale produktivní rozhodně nebylo. Všechno pro mě začalo až na střední, kam jsem se dostal jako poslední nad čarou. Nutno ovšem poznamenat, že v tu dobu jsem za to nebyl příliš rád, protože celá ta škola na mě nepůsobila zrovna nejlepším dojmem. Retrospektivně ale musím uznat, že jsem svou nelibost tehdy odhadl špatně, protože jsem letos v maturitním ročníku a nemám si na co stěžovat.

Na střední se taky začaly projevovat mé dlouho zapomínané touhy po sportu, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet, zda ještě stále dokážu plavat. Ukázalo se, že ano, ale také se ukázalo, že z mých 3 km denně, co jsem plavával a pak mohl ještě běžet maraton, se stalo přibližně 100 m s vypětím všech sil. Zhruba někdy v té době jsem na naší škole zahlédl letáček, na kterém bylo napsáno asi toto: "Každé úterý 15:15 posilovna, přijít může každý, dobrá nálada vyžadována." Já v tom však viděl: "Jsi chcípák a chceš se sebou konečně něco udělat? Ano? Tak hni prdelí a přijď!" Bral jsem to jako znamení a přišel jsem. Můj první pohled patřil samozřejmě holkám z vyšších ročníků, ale na svou obhajobu musím říct, že hned druhý patřil oné místnosti, kterou máme všichni tak rádi. Prohlížel jsem si všechno to náčiní, stroje, kladky, lavičky a holky (zase). A pak jsem zahlédl sám sebe v zrcadle a musím říct, že to nebyl vůbec pěkný pohled. Stál přede mnou možná 60kilový kluk s rukama a nohama jak tyčinky a velkým neupraveným květákem na hlavě - no hrůza. Cíl byl tedy jasný - změnit ty opovržlivé pohledy holek na můj zevnějšek na trochu žádoucnější. A samozřejmě taky mít dobrý pocit z toho, že nejsem chcípák.

Ze začátku jsem chodil do posilovny jen jednou týdně, ve zmíněné úterý, a celý týden jsem se na ten den těšil. Tak to probíhalo asi rok, než mi došlo, že bych mohl začít chodit i někam jinam. Nápad jsem uskutečnil a hned druhý den jsem se ocitl na prahu posilovny. Zařadil jsem trénink celého těla a užíval si každou návštěvu. Pokroky se začaly projevovat a během prvního roku jsem přibral asi 10 kg, což mě udržovalo v domnění, že všechno dělám správně. Potom následovalo období, kdy jsem měl sice silový progres, ale ručička na váze se zastavila na 75 kg. Nestěžoval jsem si na nic, pohledy holek začaly být také přívětivější, ale ve skrytu duše jsem se chtěl posunout dál. Problém byl, že to už nešlo stejným způsobem. V té době mě napadlo projít si internet a zjistit, co se dá dělat v období stagnace, jak jí v budoucnu předcházet, nebo ji nejlépe vůbec nezažít. V hledání jsem narazil na Ronnie.cz a začal jsem si číst publikované články. Pročetl jsem si vše potřebné a začal to aplikovat na svůj problém. Dověděl jsem se, že cvičit skoro každý den kvůli získání objemu, po kterém jsem neustále tolik prahl, nikam nevede. Zjistil jsem také, že jídelníček a správná životospráva jsou polovinou úspěchu, že bez regenerace svaly nemají kdy růst a mnoho dalšího.

Sestavil jsem si tedy jídelníček, píšu si deník, zařadil jsem objemový trénink, pořídil jsem si protein a gainer, cvičím 4x týdně a 1x týdně chodím plavat (spíše bych to tedy nazval kombinací sprchy, whirlpoolu a sauny, ale objemovky jsou přece náročné...) a výsledky se začínají dostavovat. Momentálně mám 78 kg a zvedám na bench-pressu 110 kg (začínal jsem 2-3 roky zpátky na 30 kg), ale jak už to tak bývá, člověk není se sebou nikdy spokojen, a tak pořád usiluji o neustálé zlepšování. Hlavní myšlenkou zůstává: "Při cvičení jako i při čemkoli jiném je především potřeba mozek!"