Josef Podhrázský: "Normální
člověk tohle nepochopí."

Josef Podhrázský už stál ve světle reflektorů kulturistických pódií mnohokrát. Posilovna se stala jeho druhým domovem a vše se podřídilo kulturistickému způsobu života. I přes nucenou dlouhodobou odmlku v trénování se Pepovi podařilo vrátit se opět na prkna a měřit své síly se soupeři. Jistě vzpomenete na Pepovu snídani plnou kvalitních (i méně kvalitních) sacharidů a bílkovin. S příjemně zaplněným žaludkem se tak Pepa po snídani rozpovídal o svých začátcích v posilovně, trénincích a přípravách na závody. Oč zajímavější bylo slyšet chvílemi také názor z té opačné strany, a to ze strany Pepovy ženy. Ona je totiž tím člověkem, který s Pepou prochází všechny ty náročné, ale i hezké okamžiky spojené s tímto sportem. Je mu po boku i na samotných závodech, kde jej maže před vstupem na pódium a podporuje. A tak Vám nyní přinášíme alespoň některé ze zajímavých okamžiků našeho povídání.

Pepo, ty už nějaký ten čas v posilovně strávený máš a jak tak koukám, tak tě to zatím neomrzelo. Jak dlouho už žiješ mezi činkami a kotouči?

Ve fitku už jsem od nějakých třinácti let. Tenkrát jsem viděl starý časopis, kde byli kulturisté, a mně se to hrozně líbilo. Už tenkrát tam byly i fotografie s Arnoldem. Začal jsem tedy chodit u nás v Chomutově do posilovny, kde se mě ujal jeden trenér. Viděl, jak se tam zběsile potácím mezi kotouči. Z počátku se mnou chodil ještě jeden kamarád, ale ten se na to pak vykašlal asi jako 99 % lidí, kteří začínají.

Takže ty patříš mezi to jedno procento těch, kteří vytrvali?

No, už se cvičení věnuji dvacet let s nějakou tou roční přestávkou, kterou jsem měl kvůli nemoci.

Tak to věřím, že pro člověka jako ty to musí být skutečně rána.

Bylo to hrozné. Já jsem za ten rok ztratil asi 20 kg hmoty. Byl jsem jak vychcípaná sušinka, všechno oblečení mi najednou bylo. Navíc jsem nemohl ani pořádně jíst - nesměl jsem maso. Nikomu bych tohle nepřál - budovat něco, co tvořil tak dlouho, zase znova od začátku. A ono to jde velice rychle dolů. Ležel jsem tenkrát v posteli a věděl jsem, že jakmile to půjde, tak se k posilování ihned vrátím. Tyhle situace jsou neštěstím pro člověka, který kulturistikou žije celý život.

Nevím, nakolik z těchto chvil lze vytěžit něco kladného, ale když se podíváš zpětně, myslíš, že ti vynucená roční pauza něco přinesla?

Tak určitě. Pak jsem poznal, že moje tělo tu regeneraci opravdu potřebovalo. Jak jsem se vrátil zpátky k trénování, tak moje tělo začalo reagovat trochu jinak, mnohem lépe se stavělo, než tomu bylo předtím. Získal jsem i víc hmoty.

Myslíš, že jsi na kulturistickém způsobu života závislý?

Já myslím, že ano. Já jsem tomu podřídil celý svůj život a i lidé okolo se tomu podřídili. Jinak to prostě nejde. Normální člověk tohle nepochopí. Je potřeba mít vedle sebe někoho, kdo kulturistiku chápe.

Takže tvoje žena kulturistickým pravidlům života a zvyklostem rozumí? Chápe tě?

No, to je spíš otázka pro ni.

Josefova manželka: Protože i já od útlého dětství sportuji a asi od dvaceti let chodím do posilovny. Také jsem si udělala trenérský kurz, takže tuhle oblast znám. V období diety a závodů je to pro mě náročné.

Josef: Trpíš.

Josefova manželka: Trpím. (směje se) Prostě jak je Pepa v tomhle období oslabený, tak jej leccos naštve. Člověk musí být trochu opatrnější. Navíc jsem už také trochu starší oproti počátkům, takže i víc toleruji. Vždycky si říkám: „Fajn, tak to vydržíme. Je to jen na přechodnou dobu.“

Josef: Snáší to. Musí to snášet. Je to pro ni těžké, navíc mě natírá pak i na závodech a pomáhá mi připravovat jídlo. Občas to sice skřípe, ale to asi u každého. V dietě má ale o mě, myslím, strach. Když mi volá a nemůže se mi dovolat, tak ne že by si myslela, že jí zahýbám, ale že jsem někde v nemocnici. (smějí se) Když jsem na telefonu našel od ní dva nepřijaté hovory, tak říkám kamarádovi ve fitku: „Hele, vidíš, už mě odepsala. Už jede na Bulovku.“ (smích) Ale je fakt, že někdy je to infarktový stav.

Dva sportovci... Kde jste se vlastně potkali?

Oba: Kde? V posilovně! (smích)

Josef: Ona tam zběsile mlátila do pytle. Chodila tenkrát na box. Já ji obdivoval. Tak jsme se seznámili právě v posilovně u Ludvíka Pokorného.

Tak to je krásné. (smích) Vzpomeneš si vlastně ještě na své první závody?

Prvně jsem stál na pódiu v roce 2006 v Hořicích na mistrovství severních Čech. Byla to pohárová soutěž, kde jsem skončil šestý ze sedmi závodníků v kategorii nad 90 kg. Já tehdy vážil 92 kg. Dostal jsem se po této soutěži tedy na mistrovství Čech a tam už si nepamatuji, jak jsem skončil.

Kdo ti pomáhal s přípravou na tyhle závody? Měl jsi někoho, nebo ses do toho pustil, jak se říká, na vlastní pěst?

Tenkrát mi pomáhali se závěrem přípravy Ludvík Pokorný a Jiří Čermák. Časem si to pak člověk vypiluje už sám. Zjistí, co je pro něho špatně a co dobře a ví, kam až může zajít. Poslední dva roky závodění už jedu zcela sám. Všechno je to individuální, závěr se nedá s nikým konzultovat. A ta dieta - to je všechno o vůli. Můžeš konzultovat s kýmkoli o čemkoli, ale když nejsi schopná to dodržet, tak je to k ničemu.

Jaké máš pocity na pódiu? Předvádíš se rád?

Ono jak jsou tam ta světla, tak má člověk kolikrát pocit, že je tam sám. Neřekl bych, že jsem nějaký exhibicionista, který by se rád ukazoval. Mám pocit, že se neumím ani „prodat“ a na tom pódiu to pak je vidět. Ale baví mě to. Nevím proč, ale baví. Prostě jsem si řekl, že po těch dvaceti letech cvičení je potřeba se posunout někam dál. Samotné cvičení pak už člověka nenaplňuje. Řekl bych, že závodění je taková další forma mého sportu, kde zúročím to, co jsem za ta léta nabral a ztratil. Mrzí mě ale, že v poslední době ta úroveň v kulturistice u nás všeobecně klesá. A to jak u mužů, tak u žen. Ono se není čemu divit. Je to drahý sport a sponzoři se nehrnou. Navíc lidé jsou pracovně vytížení a není na to čas. Nehledě na to, že pokud má ten člověk už rodinu, tak je to ještě o to víc náročné. Člověk se musí něčeho vzdát.

Zmínil jsi finanční náročnost tohoto sportu. Na kolik tě vyšla loňská příprava na závody?

Já jsem absolvoval na jaře jak mistrovství Čech, tak mistrovsví České republiky a na podzim jsem byl na Pražském poháru. Celkově jsem byl v přípravě tedy skoro devět měsíců a finančně mě to vyšlo přibližně na 100.000 korun. Všechno si platím ze svého, sponzory nemám.

Držíš dietu tak nějak celoročně, resp. udržuješ si formu i mimo závody, nebo najíždíš na klasickou objemovku?

Já se udržuji. Mně nevadí jíst rýži a kuřecí maso i během roku. Jen si k tomu dopřeji třeba něco navíc, co během diety nemůžu. Jinak dávám tak kilo masa na den. Dalo by se říci, že jsem schopen se teď na závody připravit i během měsíce. Nemusím totiž tolik shazovat.

Jak rozděluješ tréninky před závody a během roku? Máš nějaké své „rýsovací speciality“ v téhle oblasti?

Od objemových tréninků se rýsovací liší tím, že jezdím stále váhy objemové, ale chodím každý den, kdežto mimo sezónu jen čtyřikrát v týdnu. V dietě k tomu přidávám ještě aerobku dvakrát v týdnu. Na nohy jezdím okolo 25 sérií, ale pořádné váhy. Takže zátěže držím těžké až do posledních dní. Díky tomu udržím hmotu. Nebojím se dát si hodně masa a rýži držím instinktivně. Pro mě není problém dát si čokoládu třeba i před závody. Naopak mi to „nakopne“ metabolismus a já dokážu shodit další dvě až tři kila.

Určitě velkou část tvého jídelníčku tvoří i suplementy - které užíváš?

Mám výživu od společnosti Fitco. Beru BCAA, těch mám hodně, asi tak 10 g za den. Pak mám od nich ještě krevní plazmu. Tedy hovězí krev ve formě tablet. Tohle jsou super věci do diety. Pak mám od nich také proteiny a pak spalovač Cutting Edge od USA Laboratories. V objemovce mám pak ráno sachariďák, nebo protein. Snídani si dávám až v práci a jsou to většinou nějaké vločky. Pak dávkuji maso, rýži, maso, rýži.

Jak vypadá tvoje jídlo pak v den závodů? Klasika - piškoty, racia?

Zaujalo mě, když jsem na Pražském poháru viděl rakouského závodníka, jak si solil salát a jedl k tomu pizzu. A já tam byl na piškotech s džemem. Na druhou stranu teď ale vím, že sůl je dobrá v tuhle chvíli. Ona totiž ještě nestihne natáhnout vodu, když si jí dáš těsně před vstupem na pódium, a vylezou ti pak krásně všude žíly.

Jaké máš plány do budoucna? Na prknech tě, předpokládám, ještě uvidíme...

Letos bych chtěl zkusit asi zase podzim - nějaké pohárovky, ale to ještě uvidím. Přece jen, byl jsem teď v přípravě dlouho, takže si myslím, že bych tam ani s velkou změnou nepřišel. Chtěl bych ještě nějakou hmotu nabrat.

Chtěl bys touto cestou někomu poděkovat?

Chtěl bych poděkovat rodině, pak také samozřejmě posilovně Maximus a jejímu majiteli. Díky patří i všem mým kolegům v práci za to, že mě tolerují a podporují.

Josef Podhrázský - fotogalerie z tréninku