Máte rádi siláky? Já tedy ano. Je to zábava pozorovat, jak někdo strašně velký a strašně silný zvedá něco strašně těžkého, strašně u toho trpí a někdy i strašně křičí. Je to takové adrenalinové a mně se to prostě líbí. Je ale fajn, když ten silák zvedá a přiměřeně tomu mluví. Když už pak někdo víc mluví, než zvedá, tak už to zas tak super není. Ono sice není na škodu si tuhle a támhle trochu přidat a udělat si reklamu, ale všechno musí mít své meze. Tak třeba napsat, že jste v osmi letech přeprali Pepíka i Tondu zároveň, protože o Vašem tátovi říkali, že neumí vyplavat vodopád, tomu se dá uvěřit. Když ale napíšete, že jste v osmi letech odnesli na rameni kmen stromu, se kterým nepohnuli dva dospělí chlapi, to už zas tak dobrá historka není.
Silák René Golem Richter si s tím ale zjevně hlavu neláme. Okupuje minimálně polovinu Guinessovy knihy rekordů a nemá rád takové to dynamické kondiční zvedání, jaké dělají strongmani na soutěžích. On by se s nimi klidně i poměřil, koneckonců je mnohem silnější a na rozdíl od ostatních silných mužů nebere žádné proteiny a podobné bobule a všechnu sílu má pořádně vydřenou. Má to ale jeden háček - je slabý na plíce, protože hodně kouří doutníky. To je asi tak jediný důvod, proč všem strongmanům u nás nevypálí rybník. Místo toho raději zubama šrotuje plechovky od piva, nebo staré ojeté automobily.
Jelikož jsem nakloněný všem novým tréninkovým metodám, vzal jsem si něco i z Golemovy tréninkové metodiky. Začal jsem kouřit doutníky. Takže až letos zase totálně vyhořím na strongmanech v Teplicích, budu se mít alespoň na co vymluvit. Takže se nedivte, až mě místo rozcvičky na soutěži uvidíte popíjet portské a tahat z mého oblíbeného Romeo y Julieta. Zkoušel jsem i rozkousat plechovku, ale bohužel jsem neuspěl. Moje objemová fáze tréninku je díky tomu silně ohrožena, protože mi nezbyl ani jeden zub a můžu už jíst jen přesnídávky a krupičnou kaši.
Derek Poundstone zahodil EZ činku a rozbil nějakému smolařovi notebook. Ale nebylo to na tréninku, nýbrž na nějaké exhibici, takže by se ještě dalo pochopit, že se tam ten notebook vyskytl. Méně pochopitelný už je ale borec, který naběhne na trénink v žabkách a svůj úžasný mobilní telefon s dotykovým displejem si položí společně se svazkem klíčů hned vedle stojanu s jednoručkami. Jako na potvoru na sobě musí mít tílko jak z módního časopisu a na hlavě účes á la Beckham. Navíc smrdí na vzdálenost dvaceti metrů jak celá parfumerie. Tak i takové individuum můžete potkat ve fitku, pokud máte to štěstí (tedy spíš tu smůlu) jako já. Přiznám se, že když se to stvoření motalo kolem mě, měl jsem taky chuť upustit nějaký ten kotouček, pokud možno pětadvacetikilový, a to opakovaně.
Naštěstí ten chlapec alespoň neměl žádné komplexy. To se pozná podle toho, že neměl žádné tetování. Kdo má tetování, ten má komplexy a velikost komplexu je navíc přímo úměrná velikosti tetování. Tohle moudro pochopitelně nemám ze své hlavy, podělil se o ně... Hádejte kdo! Náš známý čtenář RANDO, který nevynechá jedinou příležitost oživit jinak nudnou diskusi. A jak sám říká, v tomhle případě nesúdí, ale analyzuje! Touhle analýzou mě trochu naštval, protože, ač sám tetování nemám, mám několik přátel, kteří si tetování pořídili a ani u jednoho mi nepřijde, že by si tetováním léčil nějaké komplexy. V zásadě ale chlapce, který se skrývá pod nickem RANDO, obdivuji, protože má vždy pro každého dobrou radu, ať už to je návod na to, jak si najít a udržet partnerku a jak ji správně sexuálně uspokojit, jak přibrat, jak zhubnout, jak vyléčit diabetes I. i II. typu konzumací půl kila tuku denně... Nenechá se odradit ani tím, že jeho dobře míněné rady nepadají na úrodnou půdu a všichni je okázale ignorují. RANDO, nevzdávej to!
Máte rádi originální recepty? Že ano? No, to pěkně kecáte! Třeba takovou ovesnou pochoutku jste vůbec nedocenili. A abyste věděli, vařit jednoduše je to největší umění. Kdysi jsem měl na střední škole spolužáka, který dokázal udělat recept i z hotového jídla v nejmenovaném fastfoodovém řetězci se zlatým "M" ve znaku. Objednal si několik burgerů a poručil si dva plastové podnosy na jídlo navíc. Burgery "rozebral", jednotlivé součásti rozložil na tácy a ty, které se mu líbily, pak použil na stavbu jednoho velkého "monsterburgeru". Ty, které se mu nelíbily, shrnul na jeden tác a zalil je ledovou tříští, co zbyla v kelímku s pitím. Moc hezký pohled to byl a obsluha ho za to jistě milovala.
Ale to jsem trochu odbočil. Navíc požíráním burgerů z fastfoodu se nedopracujete k takovým krásným břišákům, jako mají třeba chlapci, co fotili roztomilé fotky v maskáčích. Jako všechna čest, formu mají parádní, jen by tedy k těm zbraním a maskáčům podle mého seděly trochu míň nagelované vlasy. Na druhou stranu máme štěstí, že chlapci fotili pro "granát" a ne třeba, já nevím, třeba pro "torpédo". Umíte si to představit? Já snad raději ne.
Vyrýsovaným brušákům zdar!
Víte, že...
