Váš příběh: Naše začátky
ve školní posilovně

Posilování mě vždycky bavilo, i když jsem k tomu z počátku neměl moc dobré předpoklady. Byl jsem hubený, často bez energie, o síle ani nemluvě. Nicméně se i v mém případě potvrdilo pravidlo, že když děláte něco poctivě a věnujete tomu dostatečné množství svého času, výsledky se nakonec dostaví.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Psal se tehdy rok 1999 a já nastoupil do prváku na turnovskou průmyslovku. Ve třídách i na intru jsme se postupně všichni okukovali a snažili si rychle najít nové kamarády. Už při tomhle okukování jsme si samozřejmě začali všímat i našich nových spolužaček. Byly to pro nás ihned objekty našich tužeb, a tak se kdekdo snažil na slečny zapůsobit. Nicméně realita se pro nás ukázala býti dost hořká, neboť jak jsme během chvíle zjistili, pohledy a veškeré sympatie těchto dívek patřily jenom a výhradně našim starším a větším rivalům z vyšších ročníků. Byli to takzvaní „mazáci“ - hoši o dva až tři roky starší než my, urostlí, silnější a s hromadou praktických zkušeností, jak o sobě s oblibou nechávali ve svém okolí šířit. Několik týdnů nás tato skutečnost dosti sžírala, až dokud snad sám osud nerozhodl, jak dál.

Byl to právě školní tělocvikář, který na takovéhle typy, jako jsme byli my, hubení prváci, netrpělivě čekal. „Tak, kluci, je čas, abyste se seznámili s naší školní posilovnou, nebudete tam ale dělat bordel a budete mě poslouchat, nebo poletíte!“ Celá naše skupina přibližně deseti spolužáků se tedy odebrala po schodech do typicky sklepních prostor v přízemí. Když se dveře posilovny otevřely, ucítili jsme typický odér, který se nám všem nesmazatelně vryl do paměti. Nicméně posilovna to byla na místní poměry slušná. Bylo tam velké množství jednoručních činek, veliké zrcadlo, hnědý vybledlý koberec rozprostírající se po celé místnosti. Uprostřed byly dvě bench-pressové lavice s naloženými kotouči. V budoucnu se stalo toto místo centrem malých soubojů, kdy jsme soupeřili, kdo dá víc na bench. Pamatuji si ono vítězné odpoledne, kdy jsem porazil svého tehdejšího sparinga Otu. Povedlo se mi tenkrát při mé muší tělesné váze 65 kg zatlačit na lavici padesátikilovou činku.

Také zde bylo dostatečné množství různých strojů, na které byl tělocvikář obzvlášť pyšný, neboť často a rád prohlašoval: „Tak tyhle mašiny jsme s kamarádem sami svařovali.“ Nebo: „Támhleto závaží jsme koupili v kovošrotu ze starého výtahu.“

„Ták, kluci, dobře se tady rozhlédněte a dávejte pozor, co vám budu povídat. Nejdůležitější je tady tenhle sešit u vchodu, do toho se každý z vás napíše: jméno, datum a čas, já to potom v pololetí sečtu a přičtu vám to k dobru ke známce z tělocviku. Jo a potom další důležitá věc - je tady u toho sešitu jedna propiska, jestli se hned zítra ztratí, budete si nosit vlastní. Taky je tady umyvadlo, ale pití si noste rozhodně vlastní, ta voda je dobrá spíš na umývání rukou, sami uvidíte, že některé činky jsou trochu rezavé.“

Ještě malou chvilku potom pokračovala instruktáž o tom, že se na stolku pod zrcadlem, ve kterém se odrážela celá cvičební místnost s mírně oprýskaným nátěrem a mapami na stropě, nacházejí stará čísla „maskáčů“ a ročenky kulturistiky, které si můžeme po tréninku prohlédnout. Tělocvikář ovšem nezapomněl na svou další průpovídku: „Jak ale někoho načapu, že se jen fláká, tak poletí!“

Trénovat jsme začali všichni intenzivně, i já jsem si hned stoupl před stojan s jednoručkami a vybral si pětikilovky. Podobné měl totiž můj táta doma pod postelí a já si je občas půjčoval. Věděl jsem tím pádem, že je zvládnu a před ostatníma se alespoň neztrapním. Během okamžiku ke mně přišel náš tělocvikář, chvíli mě v onom zrcadle pozoroval, a když jsem očekával pochvalnou větu, jak dobře mi to jde, prohlásil ona slova: „Hele, děláš to dobře, ale jestli jsou na tebe moc těžké, vem si klidně menší.“ Dnes je to moje oblíbená veselá historka, ale tehdy jsem si řekl, že pokud chci na ta naše děvčata alespoň trochu zapůsobit, musím začít pořádně makat. Dneska, když se mě někdo po letech zeptá, proč chodím do posilovny, automaticky řeknu, že kvůli síle, zdraví a hezké postavě, ale v duchu si dodám, že kvůli těm našim děvčatům a tělocvikáři.