Váš příběh: Jak jsem se díky posilovně stal podivínem

Do posilovny chodí spousta lidí proto, aby si díky své vybudované muskulatuře získali alespoň nějaký ten respekt nebo aby si ještě více zvětšili své ego. Mně se však daří dosahovat naprosto opačného účinku. Ale nepředbíhejme…

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Narodil jsem se v jedné vesničce na jihu Moravy, kde jsem vyrůstal asi do svých deseti let. Jak to tak bývá, nic nevydrží věčně. Naši se rozvedli. Mamka po pár měsících dostala úžasnou pracovní nabídku. Jediný problém byl v tom, že ta práce byla v jednom malém městě na severu Čech. Nějak uživit nás však musela, a tak jsme se tedy odstěhovali.

Tímhle jsem Vás teď nechtěl dojmout, ale spíš Vám jen udělat takovou představu toho, co mohl kluk jako já asi do té doby jíst. Kdo hádal, že většina jídla byla ryze česká, měl pravdu. Knedlíky, knedlíky a zase knedlíky s nějakou z omáček. Po nějakém čase se začalo mamce v práci vážně dařit, jen v ní byla stále déle a déle a na vyvařování neměla čas ani chuť. Nezbývalo tedy nic jiného než se pokoušet cosi si upatlat sám. Tak jsem se tedy dostal k "vaření". Vrcholem mého kulinářského umu byl obalovaný řízek s bramborami. Jeho příprava však trvala poměrně dlouhou dobu a mně se rozhodně nechtělo trávit tolik času v kuchyni. Přešel jsme tedy na různé polotovary a jiné věcičky, kterých jsou mrazicí boxy v supermarketech plné. Však ono je to úžasně dobré, rychlé a na přípravu velmi snadné.

V té době jsem neměl o tom, co je to zdravá výživa, ani „šajnu“. Jednoho dne mě však cosi osvítilo a já začal zjišťovat, co to je za divné názvy na zadních stranách etiket. Nějaké E "cosi" a sacharidy, což mi přišlo spíš jako nějaké složky na výrobu bomby.

Naštěstí tu byl kamarád internet, který zná na všechno odpověď, i moje mamka kupodivu byla docela informovaná. To bylo asi způsobeno tím, že každý dámský časopis má v sobě nějaký ten článek o hubnutí, a tudíž i o zdravé výživě. Pár těchto časopisů jsem také prolistoval. Články typu "Miluji muže mé kamarádky" nebo "Jak vychovávat puberťáka" jsem přeskočil vždy až na články s vařením, kde jsem také našel recepty z věcí mně zcela neznámých: kuskus, bulgur, různé jáhlové kaše a tak podobně. Velice mě to zaujalo a já je začal zkoušet. Čím více jsem četl různých článků o sportu a správné sportovní výživě, tím víc jsem se začal dostávat k vaření a hlavně také ke kulturistice. S tou jsem se blíže seznámil, jakmile jsem nastoupil do prváku na střední.

Jednoho dne, v doprovodu spolužáka, který mi měl dodat kuráž (navíc prý měli na hokeji několik tréninků v posilovně), jsem šel vyzkoušet, jak to v posilce vlastně chodí. Jako asi každý, kdo prvně zavítá do posilovny, jsem z toho byl docela paf. Jedna věc je to vidět doma na videu a druhá tam vážně být. Po chvilce přišlo zjištění, že kamarád je jen další velká huba, co vlastně nic neví, což nebylo zrovna dvakrát fajn. Druhý den jsem někde po kapsách našel nějakou tu špetku odvahy a znovu, tentokrát sám, jsem vyrazil do posilovny, ale teď pro informace. Milá paní za barem mi dala telefonní číslo na jednoho trenéra. Domluvil jsem si s ním tedy schůzku a on mě blíže zasvětil do posilování.

Sportem spojený s cvičením a správnou výživou… Může být snad něco lepšího? Tenhle svět mě naprosto pohltil. Tolik nových věcí, tolik nových fajn lidí a navíc konečně nějaký pořádný cíl, za kterým mohu jít. Svoji vizi stát se basketbalistou v NBA jsem hned hodil za hlavu. Tohle bylo to, co mě bavilo mnohem víc a co bylo navíc dosažitelnější, protože dostat se do NBA je i dost o štěstí. Navíc tu nebyli žádní jiní spoluhráči, kteří by na mě byli naštvaní, že jsem nedal rozhodující koš. Nebyl tu ani žádný trénink v přesně určenou hodinu. Tady jsem si mohl jet jen sám na sebe a to se mi velmi líbilo. Když jsem chtěl jít cvičit, zkrátka jsem šel.

První tréninkový plán byl dost podivný. Můj nový trenér mi radil, abych jel ze začátku s malými váhami. Když se mě kluci po měsíci ptali, kolik dávám třeba na bench, vypadal jsem jako naprosté tintítko. Hned se také vykasali se spoustou zaručených rad a triků, jak správně posilovat a co bych měl jíst. No, komu věřit? Kamarádům, nebo chlápkovi, který má obvod ruky jako já stehna? Volba byla jasná a posměšky kluků mi ani nevadily, jel jsem podle toho, co mi doporučil trenér.

Sestavil mi i jídelníček a přidal k němu pár rád o výživě. Třeba to, že není potřeba pít tolik protejňák, protože bílkovin z jídla budu mít i tak dost, nebo že na kreatin mám ještě hodně času. Prý mám jen jíst, co mám, a ono to jednou přijde. Asi nemusím moc rozepisovat, jaké to přineslo nepochopení u mých vrstevníků, kteří kreatin a jiné všemožné suplementy měli ve veliké oblibě.

Nechodil jsem ani na žádné bujaré akce, na kterých se závodilo o to, kdo se víc „zbombí“. Nejvíc se mi však ze začátku smáli kvůli mým „svačinkám“. Spousta lidí ve škole nenosila buď žádné svačiny, nebo měli opravdu podivně vypadající bagety. No a já si tam nakráčel s plastovou krabičkou, v které bylo třeba rizoto. Dost lidí si myslelo, že jsem nějaký blázen. To však trvalo jen do té doby, než jsem jim dal pár jídel ochutnat. Pro mnohé z nich bylo překvapení, že jakýsi kuskus může být dobrý, a po nějakém čase mi už nikdo nic neřekl. Asi prostě mé stravování začali brát jako fakt. Někteří dokonce nakonec změnili svůj názor na věc a začali si také dělat svačiny.

Po škole a hlavně po zdárném odmaturování jsem byl přijat do nejmenované firmy jako vedoucí jednoho z výrobních oddělení. Zde to začalo nanovo: moře nechápavých pohledů a komentářů od kolegů typu: „Á, svačinář je tady.“ Přitom jim pupky tečou z vyšisovaných sak. Pravda ale je, že obleky alespoň částečně maskují nějaké to kilo navíc. Neskryjí však oněch 5 brad, jež se jim chvějí při každém pohybu hlavou. Hodně z nich vynechává jídla a večer se prostě dojí. Prý na jídlo nemají čas, ale když si oni dávají svojí cigaretku, já si dávám jídlo. Je pravda, že kvůli svým svačinkám ráno vstávám mnohem dřív, než bych musel, ale je mi fajn. Navíc doufám v to, že ještě v padesáti dokážu vyjít schody, aniž bych se u pátého musel zastavit a popadat dech.

Možná se Vám tenhle článek zdál až příliš nudný. Všem, kterým to připadalo jako ztráta času, se velice omlouvám, ale ne každý má zkrátka tak poutavý příběh jako Forrest Gump.

Ještě jednu věc na závěr: Správné jídlo je základ. Suplementy z Vás Arnolda neudělají. (Tohle patří hlavně klukům, kteří začínají s cvičením a myslí si, že mohou jíst jako prase, když si pak dají 3x denně věcičku s názvem jako Super-Mega-cosi). Ale neberte mě jako naprostého blázna, co si nedá nikdy ani kebab nebo výbornou svíčkovou. Jako u všeho, ani tady se nesmí nic přehánět. Rád zkouším nová jídla. Díky tomu se můj jídelníček nikdy nemůže stát monotónním. Ale všeho s mírou.