Když jsem vymýšlela, co dalšího by se dalo zažít „na vlastní kůži“, netrvalo dlouho a napadla mě celkem obligátní zážitková záležitost, a to tandemový seskok padákem. Na tom přece nic není. Já nemusím nic, vše zařídí instruktor, to zvládnu, říkala jsem si. Jo, jenže to člověk vidí trochu jinak pár týdnů před seskokem a diametrálně jinak v momentě, když už se blíží k letišti a vidí malé barevné padáčky s miniaturními lidskými tečkami, jak si to pěkně „hasí“ z výšky modro modré letní oblohy na zeleně zelenou travnatou zem. A co teprve, když pak vystoupíte z auta, postavíte se poblíž přistávací plochy a pozorujete ty novodobé anděly, jak si to občas valí k zemi tak rychle, že vzduch hlasitě kvílí a Vy si myslíte, že to nemohou ubrzdit, že se už už rozbijí o zem... když oni na poslední chvíli umným manévrem přibrzdí svůj let a na zem se snesou lehce jako list.
Dobře, ale také by to nemuselo klapnout, napadne jednoho v takovou chvíli, a kdyby to šlo, vstávaly by mu při té představě vlasy hrůzou na hlavě, ale jelikož to není technicky možné, prožívá si to zděšení jen vnitřně, což naštěstí není tak okatě vidět. „No, co sis vymyslela, to máš,“ pošklebuje se mi škodolibě mé druhé já, jako by nevědělo, že i jeho krk je v ohrožení. Chce se mi na něj vypláznout jazyk, ale s pomyšlením na to, co by tomu řekli kolem stojící lidé i fotograf, s kterým se dnes vidím poprvé, si tu chuť nechám zajít. Místo toho zmobilizuji roztřesené nohy a vydávám se ke karavanu společnosti Funtandem, která mě dnes vyhodí z letadla, aby mě vzápětí zas o zážitek bohatší vrátila v pořádku, alespoň doufám, zase zpátky na pevnou zem.
„Á, vy jste ta redaktorka, tak pojďte dál,“ vítá mě sympatická blondýnka a dává mi k vyplnění formulář se jménem, věkem, váhou, bydlištěm... Ruka se mi mírně klepe, ale písmo je celkem čitelné. „Tak, kluci jsou právě nahoře, takže se můžete jít ještě na 20 minut projít,“ sděluje mi slečna po vyplnění formuláře a já zaúpím. Ještě dalších 20 minut čekání v napětí a stresu! Navzdory vnitřnímu boji se ale usměji a s nonšalantním „ok“ vyplouvám do slunce.
Během následujících dvaceti minut navštívím třikrát místní polní toalety, v pauzách pak pozoruji barevné padáky, které si plují po nebi jako velké vzdušné ryby. Pohled by to byl téměř uklidňující, kdyby mě nezneklidňovalo, že za pár okamžiků budu i já jednou z nich. Pečlivě hlídám hodinky. Čas prchá, čas kvapí a hodina H, respektive minuta M se neodkladně, nekompromisně blíží. A tak se také blížím, spíš plížím, dnes již podruhé ke žluté minikancelářičce společnosti Funtandem.
„Radek tu za chvíli bude,“ hlásí mi asistentka. A opravdu, za chvilku zahlédnu obličej, který jsem již předtím viděla na webových stránkách společnosti. Podáváme si ruce, představujeme se. On je Radek, já nervozitou už téměř ani nevím, jak se jmenuji, naštěstí pusa už má to jméno dostatečně zažité, a tak mě nenechá ve štychu. „Tak tohle si obleč,“ dostávám bílou kombinézu, do které se s mírně třesoucíma rukama nasoukám sama, s celotělovým úvazkem a jeho přezkami už mi pak naštěstí pomáhá tandempilot. Vůbec netuším, co kam a jak patří, takže jen tak zkoprněle stojím, nechám se strojit do postrojů jak tažný koník a na chvíli se mi vrací pocity z dětství, kdy mě ještě napůl spící a totálně nespolupracující strojila ráno maminka do mateřské školky. Když jsem „nakšírovaná“, následuje malé školení. „Pozice pro seskok je následující. Prohneš se v zádech, zakloníš hlavu směrem k mému rameni, nohy dáš dozadu.“ Zkoušíme to. Tady na zemi v tom nevidím dvakrát problém. Ovšem, jak říká Radek, nahoře už to problém být může. „Většina lidí, když se bojí, skulí se intuitivně do klubíčka. Když jim zatlačím nohy do dozadu, zase se jim automaticky vrátí k břichu, jsou jako takoví péráci.“ Já nebudu pérák, slibuji si v prozatímní nevědomosti.
To je ze školení vše. Další instrukce zní: Počkat na terásce u přistávací plochy. Automaticky tam vykročím, najdu si lavičku tak trochu stranou a posadím se. Srdce mi buší jak zběsilé, tep mám zcela jistě vyšší, než když si jdu ráno zaběhat. Tak takhle by to nešlo, musíš se uklidnit, rozzlobím se sama na sebe. Panáka si dát nemohu, v dotazníku jsem podepsala, že jsem se nedostavila drogově ni alkoholově opojena, tudíž si musím vystačit bez podpory z vnějšku, a tak zkouším osvícenými doporučovaná dechová cvičení. Nádech, výdech, koncentruj se, nezvracej... A vida. Zdá se, že křečovitě zatnuté svaly povolují, tep se zklidňuje... Ovšem jen do momentu, než uslyším: „Tak, jdeme.“ 
Trochu zpanikařím a snažím se rychle si zopakovat, co že to mám při tom seskoku dělat. Rukama se držet za ramenní popruhy, nohy dozadu, hlavu zaklonit... Cvičně, napůl nevědomky zakláním hlavu a je mi jedno, že pokud mě někdo pozoruje, musí si nejspíš myslet, že na mě jde záchvat padoucnice. Vydáváme se k letadlu. „Už jste tu měli někdy nějakou vážnější nehodu?“ napadne mě zeptat se v ne právě příhodný okamžik, zatímco si v hlavě přehrávám, jak velký nepořádek jsem asi nechala doma, kdyby... Ovšem odpověď je uspokojivá. „Tandemy jsou bezpečné, nějaký úraz se tu stal snad jen jednou,“ dozvídám se. Tak to je dobré skóre, uleví se mi zas o fous, když si promítnu, kolik lidí jsem tu viděla skákat jen dnes.
Během hovoru dorazíme k řvoucímu letadlu. Ne právě elegantně se do něj vyškrábu a uvelebuji se. Uvnitř moc prostoru není, zato tepla je tam dost. Jsme plní. Prohlížím si ostatní spolucestující. Letí s námi již na první pohled zkušení parašutisté, přesně ale také rozpoznávám ty, kteří jsou na tom stejně jako já, kteří stejně jako já zatím vůbec netuší, jaké to je, letět vzduchem a nemít v dosahu cokoli, o co by se šlo přidržet, zachytit, opřít... Když trochu nabereme výšku, zírám z okénka jak u vytržení. Krajina odtud vypadá kouzelně. Malá různobarevná políčka působí z výšky tak upraveně, jako by je právě někdo učesal, hladina vodních nádrží pod námi tančí v mihotavých odlescích slunce. Pozoruji tu krásu přilepená k okénku a culím se jako měsíček na hnoji. Najednou je mi dobře. Tak zvláštně dobře, jako by si tělo řeklo, že už bylo dost stresu, a poslalo mi do oběhu nějakou látku účinky ne nepodobnou působení THC. To je dobré, usmívám se svému podivně přiopilému stavu, projevujícímu se až nepřirozeně přemrštěnou rozesmátostí. Kouknu na klučinu naproti mě, který ale vypadá dost nervózně. Copak, copak, jemu to nefunguje?
Stále stoupáme. Vím, že skákat máme ze 4 000 m, tak co chvíli zabloudím očima k výškoměru, který má „můj“ tandempilot Radek na ruce. Pro úplnost musím doplnit, že tenhle Radek, celým jménem Radek Šíma, byl dlouholetým reprezentantem ČR v parašutismu, za sebou má více než 7000 seskoků, a tak mě může hřát vědomí, že jsem opravdu v dobrých rukou. Ovšem ani toto vědomí Vás zcela strachu nezbaví, protože ať si má Váš tandempilot skoků třeba milión, nic to nezmění na tom, že Vy máte před sebou svůj první, a tím i svůj první krok do strašidelného prázdna.
A ten se blíží. Začínají finální přípravy. Ještě jednou kontrola a dotahování všech přezek na výstroji, pak přichází na řadu připnutí k tandempilotovi. To si mu sednete na klín (nic v tom nehledejte, jde o bezpečnost) a on si Vás k sobě důkladně a pevně přikurtuje. A když říkám pevně, tak myslím OPRAVDU pevně. Upřímně, nepamatuji se, že bych kdy byla k nějakému muži víc nalepená. V tomto jsou zde ženy ve výhodě, protože muži se zde budou s největší pravděpodobností tisknout také k mužům, jelikož žádnou tandempilotku jsem tu neviděla. Ale o tisknutí tu nejde, jde o seskok a tam si užijí muži i ženy rovnocenně. I při nandávání brýlí si shodně užijí obě pohlaví. Abyste při volném pádu něco viděli, musíte použít brýle. Na tom není nic divného. Ovšem tyhle brýle Vám k obličeji gumičkou připevní tak těsně, že se Vám oči pod nimi vyboulí jak tenisáky, vrchní hrana brýlí Vám vryje do čela hlubokou vrásku, zatímco spodní si vezme na starost plastiku Vašeho nosu. „Aaau,“ kňučím trochu přecitlivěle, ovšem na malé tělesné nepohodlí okamžitě zapomenu, jakmile se otevřou dveře letadla. A je to tady! Srdce mi zas zapumpuje na plné pecky. „Příjemný zážitek,“ podávají mi ruku ostatní instruktoři Funtandemu s úsměvem, ovšem mně smích právě došel. Zvedáme se. Já nohama sotva dosáhnu na zem, takže zažívám bezbrannost mouchy, kterou si pavouk nese v kusadlech do jídelny, tedy tandempilot na sedáku k otevřeným dveřím. A teď měl přijít moment, kterého jsem se ve svých představách bála nejvíc. Budeme stát nad tou nekonečnou hloubkou a já budu s hrůzou čekat na ten moment, kdy uděláme krok do prázdna a začne to šílené propadání. Ovšem tuhle chvíli jsem já prostě prošvihla. Když jsme totiž přišli ke dveřím, napadlo mě, že jsou příliš nízké a že se určitě při výskoku praštím do hlavy, a tak jsem začala zkoumat, jak to zaonačit, abych se do té hlavy nepraštila, kam bych ji tak stočila, kam naklonila... A najednou, dřív než jsem se stihla pořádně bát, už jsme si to svištěli vzduchem.
Pamatuji si první pocit, ten první moment, kdy člověk ztratí půdu pod nohama. Pak jako by se mé vědomí na chviličku ztratilo v mlze, aby se opět vrátilo, ovšem o to intenzivněji. Volný pád, to je totiž nádhera! Byla jsem naprosto fascinovaná. Zažívala jsem fyzický pocit, který se nepodobal ničemu, co jsem doposud zažila, bylo to mimo jakoukoli mou předchozí zkušenost. Zkoušela jsem naklánět dlaně, jak mi ukazoval instruktor, a jen těmi pohyby jsme se mohli otáčet na jednu, či druhou stranu. Tak jsem se do toho zkoumání nových vjemů a možností položila, že nemít na zádech společnost, jistě bych se brzy rozplácla jak široká, tak dlouhá na ta malebná učesaná políčka pod námi. Naštěstí ale tenhle pád nebyl v mých rukou, a tak mě po chvíli z mého zkoumání vytrhla podivná změna, kterou jsem musela chvíli dezorientovaně identifikovat, než mi docvaklo, že se nám nad hlavami rozprostřel padák.
V ten moment se vše zpomalilo, vítr přestal burácet a my se snášeli poklidně dolů jak odfouknuté pírko z odkvetlé pampelišky. Tedy, snášeli bychom se poklidně, kdyby si Radek s padákem tak trochu nepohrával, takže ten si skotačivě pohupkával z jedné strany na druhou a my za ním vláli vzduchem jak hadrové loutky. „Není ti špatně?“ slyším hlas za zády. „Není!“ odpovídám a v ten moment je to ještě pravda. Když stejná otázka přichází podruhé, odpovídám stejně navzdory tomu, že můj žaludek už začíná být tak trochu na vodě. „Taky se podívej dolů,“ radí mi ještě hlas, protože je pravda, že já stále zírám jen nahoru. Strašně se mi totiž líbí, jak padák prosvětlený sluncem září jak obří lampión. Ale to jsem vůbec celá já - povětšinou hledím spíš do nebe než pod nohy...
Před přistáním už ale také skenuji zem. Přistávání, to byl další moment, kterého jsem se obávala. Bude to náraz? Zem se blíží a blíží, lidé se zvětšují, už slyším dokonce jejich hlasy. „Dej nohy před sebe,“ zaslechnu povel a zem už je blízko, blizoučko, až ššššššš... přistaneme na trávě měkce jako do peřiny, jen v setrvačnosti ještě šimráme trávu a kloužeme vpřed, přímo k našemu fotografovi, který nám stojí v dráze, hlavu schovanou za hledáčkem, takže si nejspíš vůbec neuvědomuje nebezpečí. „Uhni!“ křičím a vidím botu instruktora, jak brzdí, zatímco fotograf se na můj vkus ne dost svižně snaží sbalit svých pět švestek. Nejspíš by to nestihl, ale má štěstí. Když zastavíme, dělí nás snad jen pár centimetrů.
Dál mám zas trošku výpadek. Vůbec nevím, jak mě můj tandem pilot odepnul, protože mne zachvátila totální a všeobjímající euforie. Nedokážu odhadnout, zda ta veliká radost pramenila z úlevy, že to člověk ve zdraví přežil, nebo ze zážitku samotného. Možná to bylo od každého kus, ale je úplně jedno, jaká byla podstata té radosti, důležité je, že byla a že byla opravdu, opravdu intenzivní. A najednou mě napadá, že vlastně vůbec nevím, jak jsem vyskočila, jestli jsem byla v prohnutí, nebo jestli jsem byla také za péráka, ale to už je teď úplně jedno. „Tak pak přijďte, ať to z vás svlékneme,“ zaznamenám mlhavě slečnu, s kterou jsem vyplňovala úvodní formulář. Jen kývnu, ale ještě nejdu, ještě si potřebuji tuhle chvíli dovychutnat a doprožít.
Zpátky do reality mě přivede až zalehlé a pobolívající ucho. „Zacpi si nos a foukni,“ odtuší Radek zkušeně můj problém, když kolem nás spěchá za dalšími klienty. Tak foukám, až se mi dělají boule za ušima, a ukládám svůj dnešní zážitek do své zážitkové sbírky. Přiřazuji mu čestné místo a vím, že v šuplíčku tandemových seskoků nezůstane osamělý. Seskok si budu muset ještě jednou zopakovat, abych vykryla místa, kde mne na okamžik zradilo vědomí. Tenhle zážitek totiž chci a musím mít kompletní.
Tandemový seskok byl zajištěn společností Funtandem, která organizuje tandemové seskoky na letištích v Kunovicích, Olomouci, Příbrami, Hradci Králové, Mostě a Českých Budějovicích. Při seskoku s Funtandemem budete v opravdu profesionálních rukou, jelikož všichni jeho tandempiloti jsou, nebo byli členy parašutistické reprezentace ČR.
Foto z tandemového seskoku v Kunovicích
