Váš příběh: Bylo mi tak špatně, že jsem nebyla schopna normálního života

Jsem normální osmnáctiletá holka, která se několik let snažila zhubnout. Určitě alespoň část z Vás zná ten pocit, kdy jste uvězněni ve své postavě a nemůžete se dostat ven, i když se strašně moc snažíte. Najednou to vypadá, že už se překonáte a všechno půjdu dobře, ale jste znovu na začátku. Ptáte se sami sebe proč, i když to dobře víte. Právě tak jsem se cítila tehdy já, když jsem ještě chodila na základku a spolužáci se mi posmívali. Jednoho dne jsem si ale řekla dost a začala hubnout. Dost mi v tom pomohl tanec, který jsem si zamilovala, ale také sport. Později se to však zvrhlo v posedlost...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Nevím ani, jak začít… Je toho spousta, co Vám chci říct. Tak asi začnu od úplného začátku. Už na základní škole jsem začala šíleně přibírat. Znáte to, přijde puberta a neptá se, co chceme a po čem toužíme. Prostě přijde bez varování a dělá si, co chce. Tehdy mi bylo ještě vcelku jedno, že jsem trošku „kulatější“ než ostatní holky ze třídy. Po pár letech ale přišel ten zlomový okamžik, kdy se mi začali kluci posmívat, jak vypadám, a dávali mi přezdívky, které mi vůbec nebyly příjemné. Každý den jsem odcházela domů čím dál smutnější a bylo na mně znát, že postupně ztrácím zbytky veškerého sebevědomí, které jsem měla. Doma to vlastně bylo ještě horší, rodiče prožívali těžké období a každodenní hádky nebyly žádnou výjimkou. Byla jsem nešťastná, bála jsem se chodit do školy a představa, že budu doma, mě taky příliš nelákala.

Zanedlouho přišly letní prázdniny a já chtěla dokázat okolí, že mám pevnou vůli a dokážu zhubnout. Jenže jak už to tak v mládí bývá, byla jsem hloupá a šla jsem pouze za cílem zhubnout. Změnila jsem jídelníček, začala jsem tancovat, běhat, cvičit… Po prvních shozených kilogramech jsem byla nadšená, jak lehce to jde. Byla jsem s každým shozeným kilogramem motivovaná víc a víc, ale po nějaké době mi shazování přestalo jít, a proto jsem začala některé potraviny ze svého jídelníčku, ve kterém bylo už i tak málo výživných potravin, vyřazovat. Nejedla jsem žádné maso, protože jsem vegetarián, a postupně jsem to dopracovala až k tomu, že mi za den stačilo sníst jablko a byla jsem spokojená. Následky mého hrůzného stravování se dostavily docela brzy, avšak ani to mě neodradilo od dalšího hubnutí. Šla jsem si pevně za svým cílem a nehodlala jsem se vzdávat ani za cenu svého zdraví.

Dny ubíhaly a mě čekala běžná prohlídka v 16 letech u mé obvodní lékařky. Těšila jsem se, že mě pochválí, protože jsem zhubla, což mi předtím již několikrát doporučovala, ale na druhou stranu jsem se bála, že mi vynadá. Nakonec jsem tomu nechala volný průběh a přestala na to myslet. Reakce mé paní doktorky byla pro mě šokující. Vynadala mi, protože jsem se dostala přes prázdniny z mých 83 kilogramů na 62 kg, a řekla, že jestli nepřiberu, tak mě pošle klidně i přes Vánoce do nemocnice. Byla jsem zoufalá. Tolik jsem toužila po krásné postavě, že jsem doktorku stejně neposlechla a jídlo, které jsem dostávala doma, jsem pečlivě schovávala, aby jej nikdo nenašel. Ve škole si toho všimly také učitelky, které o mě měly starost a začaly mi domlouvat, ať už toho hubnutí nechám, že si zkazím celý život. Po nějakém čase jsem se dostala na 55 kg, u kterých jsem také skončila. Bylo mi tak špatně, že jsem pomalu ani nebyla schopna normálního života.

Při další kontrole u paní doktorky jsem přímo prosila, ať mě nechá doma, že už budu poslušně jíst, a mamka slíbila, že mě bude kontrolovat. A opravdu, vždycky když jsem měla jíst, sedla si ke mně a dívala se, jestli všechno sním. Snažila jsem se, ale šlo to pomalu. Žaludek jsem naučila přijímat menší porce, aniž bych cítila pocit hladu. Teď jsem měla za úkol sníst denně tolik, kolik jsem předtím měla na týden. Občas mi bylo fakt zle a v takových chvílích mě napadly pouze tři slova: „Já kráva blbá...“ No, jo, způsobila jsem si všechno sama, teď za to musím pykat, říkala jsem si.

Po pár náročných měsících jsem se ale opět dostala k normálnímu stravování. Teprve pak jsem si uvědomila, co všechno jsem si způsobovala, co všechno moje tělo muselo snášet, a taky jsem myslela na to, v jaké podobě mi to vrátí ve stáří.

Ve škole mě všichni obdivovali, jak jsem dokázala rychle zhubnout, ale já se za to nakonec nenáviděla. Dosáhla jsem akorát toho, že jsem ztratila svaly a zůstal mi tuk, kterého jsem se původně chtěla zbavit. Ten tuk mám doteď a snažím se s ním něco dělat, ale už zdravě. Našla jsem si skvělého partnera, který mě podporuje ve všem, co dělám. Pomohl mi sestavit jídelníček, chodí se mnou do posilovny a motivuje mě. Jsem mu za to vděčná a miluju tu jeho obětavost. Dokonce mě naučil jíst maso, abych měla dostatek bílkovin. K ničemu mě nikdy nenutil. Chtěl jen, abych byla taková, jaká chci být, a přesně to dělám...

Celý život jsem se snažila zhubnout, ale v minulosti jsem neměla dostatečnou motivaci a dnes ji už mám. Chtěli byste vědět jakou? Klidně Vám to všem řeknu, protože to není žádné tajemství. Jsem to já sama. Chci si připadat krásná a být sama se sebou spokojená.